Nový zákon nepřináší výraznější změnu
Devátého října roku 2019 vyšel ve Sbírce zákonů zákon č. 254/2019, o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Jednalo se o předpis, kterému předcházela debata trvající mnoho let a který se rodil velmi obtížně, a to ze dvou důvodů. Jednak nahrazuje předpis starý více než 50 let a vzhledem k poměrně razantní změně společnosti se tak předpokládalo, že jeho změna by měla být poměrně zásadní. Druhým problémem byl mediální obraz znaleckého oboru, vytvořený zejména několika vysoce sledovanými kauzami, které bohužel na činnost soudních znalců vrhly nelichotivé světlo. Že se samozřejmě jedná o výjimky v balíků tisíců podaných kvalitních posudků je bohužel problém dnešní mediálně‑zkratkovité doby a je nutno se s tím smířit. Hlavní mantrou zásadních změn tedy byl tlak na zvýšení a zajištění kvality podávaných znaleckých posudků a dtto samotných soudních znalců.
Po zveřejnění konečného znění bylo jasné, že žádná revoluce se nekoná, řada komentátorů se pak k novému zákonu vyjadřovala ještě mnohem šťavnatěji – a nezbývá než jim dát za pravdu. Zákonodárce, jak je tomu v našich končinách zvykem, promarnil šanci se inspirovat nějakým z prověřených a funkčních systémů fungujících v ostatních zemích a v podstatě pouze přenesl původní legislativu do nového prostředí. Výčet zásadnějších změn je proto poměrně krátký.
První viditelnou změnou je transformace původního systému znalců a dvou oddílů znaleckých ústavů do schématu znalců, znaleckých kanceláří a znaleckých ústavů. Při podrobnějším prostudování ale musíme dospět k názoru, že se de facto jedná pouze o administrativní změnu v názvosloví. Jedinou reálnou změnou je pro znalce účastné ve znalecké kanceláři nemožnost podávat současně znalecké posudky samostatně svým jménem. Tím se nový zákon „vypořádal“ se zásadní modernizací přístupu ke znalecké činnosti. A jak se vypořádal s kvalitou?
Trestat, trestat, trestat…
Typicky česky, chtělo by se říct. Zákon nyní definuje celkem 15 přestupků, kterých se může dopustit znalec a tři, kterých se může dopustit osoba, která znalcem není. Za tyto přestupky lze pak uložit pokuty ve třech úrovních – do 75, do 250 a do 500 tisíc Kč.
Můžeme diskutovat, zda jsou hrozby přísných trestů tou správnou motivací pro kvalitní práci. Pohledem na strukturu přestupků si ale tuto diskusi můžeme ušetřit, neboť v zákoně definované přestupky nemají s kvalitou a odborností podávaných znaleckých posudků nic společného. Jediným přestupkem zmiňujícím kvalitu je ten uvedený v § 39, odst. 1, písm. b) sdělující, že přestupku se dopustí ten, kdo nevykoná znaleckou činnost s odbornou péčí, nezávisle a nestranně, za což mu hrozí právě sazba nejvyšší. Tuto nepatrnou vlaštovku navíc kazí fakt, že pod stejné písmeno je zahrnuto i nepodání znaleckého posudku ve stanovené lhůtě. Ano, za toto v praxi absurdní pochybení vám může být uložena pokuta až 500 000 Kč. Stejně jako za nesplnění povinnosti uchovávat podaný znalecký posudek po dobu 10 let. I ostatní přestupky jsou rázu formálního či procesního, kvalitu či odbornost žádný z nich nezmiňuje. Pravděpodobně s povděkem by měli znalci kvitovat skutečnost, že nesprávné zapisování posudků do (zatím stále neexistující) centrální evidence může být za každé takové porušení postiženo pokutou nejvýše 75 tisíc Kč. Do evidence se ke každému posudku zapisuje povinně 9 údajů, přičemž z podstaty věci není možné je zadat v rámci jednoho přístupu zpětně, každou skutečnost je nutno zapisovat do 5 pracovních dnů. To už jen pro doplnění.
Asi poslední změnou byl přechod dohledu nad znaleckou činností z Krajských soudů přímo na Ministerstvo spravedlnosti. S tím souvisí jednak nutnost skládání zpoplatněných vstupních zkoušek a jednak § 35, který ve druhém odstavci říká, že orgán dohledu mimo jiné prověřuje, zda znalci postupují v souladu s obecně uznávanými standardy a postupy daného oboru a odvětví – za kterýmžto účelem si může vyžádat podané znalecké posudky ke kontrole. Jak ale bude takový dohled a zkoušení vypadat už zákon nevysvětlil a zástupci ministerstva odkazovali na prováděcí předpisy.
Prováděcí předpisy jako poslední hřebíček do rakve
Naděje na to, že prováděcí předpisy dodají zákonu, jehož účinnost byla stanovena na 1. ledna 2021, ten tolik žádaný přínos, vzaly za své na konci listopadu 2020, kdy byly konečně publikovány ve sbírce zákonů, a to v podobě vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, vyhlášky č. 504/2020 Sb., o znalečném, vyhlášky č. 505/2020 Sb. (seznam odvětví) a vyhlášky 508/2020 Sb., která řeší odměnu konzultanta přibraného ke zpracování posudku. Už jen skutečnost, že zásadní prováděcí předpisy byly vydány pouhý měsíc před účinností zákona, ukazuje, jakou důležitost Ministerstvo spravedlnosti tomuto zákonu přikládá. To pak potvrzuje fakt, že v době psaní tohoto článku v lednu 2021 nebylo dosud známo, kdy bude zprovozněna centrální evidence znaleckých posudků, jak bude prováděn převod původních znaleckých odvětví na nově definovaná nebo jak bude vypadat zkouška pro nové uchazeče o stav znalecký. Pokud bychom měli celou situaci s nástupem účinnosti nového zákona shrnout do jedné věty, pak bychom museli říct, že od 1.1.2021 se na výkonu znalecké činnosti v ČR nezměnilo vlastně vůbec nic – s výjimkou hrozby drakonických pokut za mnohdy bagatelní administrativní chyby a povinnosti zákonného pojištění, které znalcům vytáhne z jejich kapes dalších několik tisíc ročně.
Když se ještě na chvíli zastavíme u způsobu, jakým ministerstvo přistoupilo k uvedení nového zákona do praxe, nejde nezmínit vznik portálu znalci.justice.cz, který má být zjevně jakýmsi rozcestníkem pro znalce, a kromě seznamu znalců nebo centrální evidence posudků (ani jedna z těchto funkcionalit nebyla v době psaní tohoto článku spuštěna) vykazuje i znaky pokusů o jakousi metodickou podporu. Ta je reprezentována jednak sekcí FAQ, jež obsahuje celých 15 otázek a odpovědí, z valné většiny řešících nepřipravený přechod na nový zákon. Jako bonus je pak zařazen „podcast“ ředitele odboru insolvenčního a soudních znalců JUDr. Martina Richtera, Ph.D., který v hodinové audionahrávce odpovídá na pravděpodobně na ministerstvo zaslané dotazy. Většina dotazů se opět týká odbytého přechodu na nový zákon – neexistujících registrů, reklasifikace odvětví, změny původních ústavů na znalecké kanceláře a povinného pojištění. Za zmínku stojí ale zejména odpovědi na poslední otázky ohledně kontroly posudků a dalšího vzdělávání znalců.
Pan ředitel zde důrazně odmítá, že by ministerstvo mělo jakkoliv při kontrole posuzovat obsahovou a věcnou správnost posudků s tím, že případná kontrola bude pouze hodnotit, zda se znalec nedopustil excesu, který pan ředitel definuje tak, že se jedná o postup, jež není schvalován ani nějakým minoritním názorem. Nebude ani posuzováno, zda nejsou použité postupy zastaralé. Pravděpodobně tedy dokud nebude znalec ve svém posudku tvrdit, že černá je bílá (případně opačně), bude se z pohledu dozorového orgánu jednat o kvalitně zpracovaný posudek vypracovaný s odbornou péčí. Poslední otázka pak směřovala k pořádání seminářů a konferencí za účelem harmonizace postupů v rámci jednotlivých odvětví a zvyšování kvality výkonu znalecké činnosti. Dle sdělení pana ředitele s odkazem na předchozí odpověď není cílem ministerstva v žádném případě harmonizace postupů a nový zákon zde setrvává u myšlenky původního právního předpisu (ze soudní praxe známé též jako „já mám razítko, já mám pravdu“). Z výše uvedeného je patrné, že jediným plánem ministerstva pro udržení a další zvyšování kvality znalecké činnosti v ČR je zjevně pouze finanční trestání administrativních pochybení.
Vynechme nyní obsah přílohy o výkonu znalecké činnosti (konkrétní způsob realizace jejího obsahu je v době psaní článku nejistý nebo neznámý a její zhodnocení bude vyžadovat znalost její praktické realizace) a podívejme se na prováděcí předpis, ke kterému se upínaly naděje celé řady současných znalců – na vyhlášku o znalečném.
Raději se dejte na řemeslo, tam platí líp
Katastrofální stav odměňování znalců byl problémem často a hojně diskutovaným. Poslední navýšení znalečného v případě podávání znaleckých posudků pro orgány veřejné moci z roku 2003 bylo už v té době předmětem mnoha diskusí, a to zejména, je‑li tato odměna porovnávána například s běžnou odměnou advokáta přiděleného Lv. ex‑offo (mimosluvní odměny), která se za 1 právní úkon pohybují pod 1 000 Kč pouze u věcí či práv s hodnotou do 5000 Kč. Valorizace těchto odměn byla odkládána zejména s odvoláním, že bude řešena až s novým zákonem o znalcích.
Odměna stanovená nově vyhláškou o znalečném v rozmezí 300 až 450 Kč pak rozptýlila poslední pochybnosti, že cílem zákona byla kvalita výkonu znalecké činnosti. Ačkoliv na první pohled se může výše odměny jevit jako přiměřená, je nutno opětovně zdůraznit, že z této odměny je znalec nucen pokrýt veškeré náklady, které s výkonem jeho činnosti souvisejí (náhradu přímých nákladů ponecháváme stranou, zejména v oboru digitální forenzní analýzy je na základě zaběhnuté praxe aplikovatelná prakticky výhradně na úhradu paměťových médií předávaných zadavateli jako elektronická příloha). Demonstrujme si výši odměny na vzorovém příkladu samostatného soudního znalce v odvětví Informační a komunikační technologie, poskytujícího své služby orgánům činným v trestním řízení, neb těm se ve vlastních řadách vzhledem ke stále rostoucímu výskytu prostředků ICT nedostává dostatečného množství expertů.
Pokusme se stanovit nejprve běžné náklady pro výkon znalecké činnosti. Pronájem kanceláře/ laboratoře počítejme ve výši 10 000 Kč měsíčně včetně poplatků, tj. 120 000 Kč ročně. Náklady na osobní vozidlo počítejme optimisticky ve výši 5 000 Kč měsíčně (PHM, pojištění, splátky/amortizace apod.), tj. ve výši 60 000 Kč za rok. Protože § 5 nového zákona vyžaduje, aby měl znalec dostatečné materiální a technické zázemí a vybavení, počítejme udržovací licenční poplatky ke specializovanému SW na 50 000 Kč ročně, obnovu HW vybavení pak 30 000 ročně. A protože znalec musí být i osoba způsobilá odborně a většina znalců, na rozdíl od ministerstva, považuje průběžné vzdělávání a přístup k nejmodernějším postupům za klíčové, je nutno počítat přibližně 60 000 ročně za obecnou položku vzdělávání (odpovídá běžné ceně jediného týdenního školení jednou za dva roky).
Ačkoliv oproti praxi jsou výše uvedené náklady záměrně podhodnoceny a zcela pomíjejí např. DPH, představují částku 320 000 Kč za rok. Podívejme se nyní na příjmovou stránku. Opět vytvoříme prostředí optimismu a budeme předpokládat, že celé dvě třetiny pracovní doby znalce budou placené, tedy vykazatelné v rámci vyúčtování (do zbylé třetiny započítáváme veškerou administrativu, provoz, vzdělávání, cestování apod.). Při opět optimisticky průměrné hodinové sazbě 400 Kč a cca. 2 000 pracovních hodinách za rok to představuje možnou odměnu až 800 000 Kč. Při využití paušálních výdajů činí celkové odvody z této částky přibližně 95 000 Kč. Jako čistý zisk pak znalci zbývá přibližně 385 000 Kč, tedy 32 000 Kč měsíčně, což pro srovnání odpovídá hrubé mzdě cca. 43 000 Kč.
Pro úplné pochopení je nutno znovu zdůraznit, že výpočet byl realizován jako záměrně optimistický, že předpokládá ochotu znalce smířit se z důvodu minimálních odvodů rovněž s minimálním důchodem a skutečnost, že se pohybujeme v oblasti informačních technologií, jejíž platová úroveň je posunuta velmi výrazně nad celostátní průměr (pro zajímavost v případě, že by si znalec zisk vyplácel formou klasické mzdy, činil by jeho čistý měsíční příjem pouze asi 22 000 Kč). Do výpočtu navíc nejsou zahrnuty počáteční náklady na pořízení alespoň minimálního vybavení, které se na základě našich zkušeností pohybují na úrovni 200 až 400 tisíc Kč.
Lépe už bylo
Očekávání od nového zákona o znalcích v době jeho přípravy byla velká. A ač v této době neznáme veškeré jeho dopady, lze bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že zákon jakákoliv očekávání nenaplnil. Ve svém znění a výkladech zejména zcela rezignuje na udržování a rozšiřování kvalifikace znalců (i u sousedů na Slovensku je pravidelné vzdělávání nutnou podmínkou pro udržení kvalifikace), i za bagatelní pochybení jim hrozí k odměnám zcela disproporčními pokutami a ve své filozofii se nijak neodchyluje od původního předpisu z roku 1967. Zákonodárce pravděpodobně stále předpokládá, že výkon znalecké činnosti má být realizován primárně z jakéhosi nadšení a pravděpodobně ve volném čase znalce. Jak jinak si vysvětlit odměňování osob, které mají být předními experty ve svém oboru, částkou odpovídající platu běžného státního úředníka.
Znalci v oboru ICT jsou spolu se znalci z oblasti psychologie zmiňováni jako nejvíce nedostatkové znalecké profese. Přitom penetrace informačních technologií do společnosti roste prakticky neustále a drtivá většina informací se stále častěji vyskytuje výhradně v digitální podobě. Nový zákon rozhodně nevytváří předpoklady k tomu, aby byl tento nedostatek vyřešen. V podstatě lze konstatovat, že nastavením podmínek pro znaleckou činnost tomu dokonce aktivně brání, neboť výkon takové činnosti jinak, než ve volném čase a z nadšení, nedává, jak bylo ukázáno výše, ekonomický smysl. Ještě zajímavější pak bude pozorovat dopady nových povinností na počty přeregistrovaných znalců v průběhu přechodného pětiletého období pod zákon nový a počty zcela nových zájemců o výkon činnosti v tomto odvětví.
